Z žáby prince neuděláš! Bohužel…

Vážím si každého příběhu, který si vyslechnu během výkladu karet. A nechci nijak znevažovat bolesti, které prožíváš, protože vím, jak to setsakramentsky bolí.

Sama jsem dávala polibky žábě v domnění, že se mi promění v prince. Asi bych se ulíbala, než by se tak stalo. Pohádky nepohádky, je načase stoupnout si rovnýma nohama do TADY A TEĎ. Jinými slovy do přítomnosti, ve které žijeme, a hlavně ve které je třeba žít.

Tak moc bych sama ráda snila o báječné budoucnosti s proměněnou žábou v prince. Tak ráda… Bohužel, žába je jen žába.

Prosím náhodné muže, kteří čtou mé řádky, aby mi odpustili, že je nazývám žábami, ale ony to holky lépe pochopí. Vás samozřejmě miluju a jsem ráda, že jste žáby, tedy muži. 

Trápíš se, protože ho miluješ anebo na něm prostě jen lpíš. Budeme tomu ale teď říkat láska.

On je skvělý a báječný, až na:

  • ponožky na koberci,
  • smrkání do umyvadla,
  • sezení u televize,
  • neochotu se měnit,
  • neschopnost s tebou mluvit o pocitech,
  • cokoliv co tě na něm štve.

Stejně ale pevně věříš, že to nějak půjde.

Ty tomu dokonce věříš i ve chvílích, kdy se v bolesti plazíš na zemi a modlíš se za ránu z milosti. Věříš, že když ho ještě jednou políbíš, změní se v tvého vysněného prince a budete spolu žít šťastní až do jeho smrti 

NEZMĚNÍ. Mohla by sis ošoupat rty až na krev a on bude pořád stejný.

Ty můžeš dokonce dělat všechny věci z příruček na DOKONALE DOKONALÝ VZTAH S DUCHOVNĚDUCHOVNÍM PLAMENEM a nebude ti to k ničemu.

Žába je žába.

Stejně tak jako v pohádce se změnila hlavně princezna, tak v realitě měníš sebe samu.

Muže, vedle kterého toužíš žít, ale někdy tě tak zraňuje, ti poslalo do cesty samo nebe. Poslalo ti ho z nějakého důvodu, ale rozhodně ne proto, abys ho změnila.

Možná to bylo proto, aby ses naučila:

  • ctít své hranice,
  • vážit si sama sebe,
  • říkat ne a ano v pravý čas,
  • říkat dost,
  • sebelásce,
  • naslouchat své intuici,
  • nebo něčemu, co prostě potřebuješ jako sůl.

Můžeš změnit, proměnit, očarovat nebo transformovat jedině samu sebe.

Máš dvě možnosti, a možná jich máš i víc, ale já ti řeknu teď dvě zásadní.

1) Vztah, ve kterém se rozhodl pro růst a lásku jen jeden, stejně časem zanikne. Pokud už nyní cítíš, že se jen trápíš, posunuješ své hranice, aby sis nemusela přiznat, že se blíží konec. Pak přemýšlej, proč to děláš a jestli ti ten muž za to stojí. Já vím, že v něm cítíš ten potenciál, ale pokud on se nerozhodne ho žít, budeš se trápit pořád a bude to stejné.

Já vím, možná teď oponuješ, že přeci v tom manuálu na vztahy psali, že jsi jeho zrcadlo a že pokud ty máš v sobě něco nevyřešeného, nemůže se situace zlepšit.

Ano i ne. Ano, jsi jeho zrcadlo, ale to neznamená, že když se vnitřně uzdravíš, že se musí uzdravit i on. On je tady možná jen pro tvé uzdravení a roli žáby si vybral. Když už cítíš, že jsi udělala maximum a nic se nemění, pak je čas odejít.

2) Přijmout ho takového jaký je. Přestat si ho idealizovat a snažit se ho měnit a brát to, co je. Oceňovat to, co se ocenit dá a nechat to být. Zeptat se sama sebe, jestli je možné s ním dál žít a necítit se přitom jako oběť. Prostě ho nezměníš, a jestli je on ten, kterého chceš mít ve svém životě, pak děj se vůle tvá. Samozřejmě pokud tě bije či jinak týrá, pak si znovu přečti prosím 1. bod.

Někdy však pohádky existují i v realitě

Až jsem se vyděsila, jak jsem byla dnes taková skoro drsně přímá. Zjemním jedním příběhem, který mi přistál ve zprávě a udělal mi radost. Osud/vesmír si prostě vždy cestu najde, abychom byly s tím, s kým máme být a nebyly s tím, kdo nás není hoden.

Láska je láska

Milá Evičko! Nevím jistě, že dělám dobře, když píšu. Ale mám potřebu to napsat zrovinka vám. Je to můj životní příběh…. Snad můžu. Když mi bylo 17 let, tak jsem se potkala s klukem. Chodili jsme spolu půl roku, byla jsem šťastná. Jenže pak přišel ten okamžik, kdy mi oznámil, že dostal povolávací rozkaz.

Nechtěla jsem věřit tomu, co pak řekl….. „Končíme, rozchod!“ Na mou otázku proč, mi odpověděl: „Žádná holka nevydrží čekat dva roky!“ Jak já jsem byla na něj zlá. Celý svět se mi zhroutil. Dlouho jsem mu to nemohla odpustit…… nedůvěra. Ale čas vše vyřešil.

Potkala jsem někoho, o kom jsem si myslela, že je to ten pravý. Tři děti (za které jsem vděčná), ale pak přišel nějaký zlom…. Alkohol, automaty, nechozeni do práce, dluhy, a ke všemu psychický teror. Byly dny, kdy jsem už myslela, že je to konečná. Co mne drželo nad vodou, byly děti.

No a v tom nejšílenějším období, se opět objevil on.

Má první a největší láska.

Tolik jsme si toho museli říct. Najednou jsem cítila, že jsem ztracená a on je to, co chci. Nechal mě vypovídat a podal mi pomocnou ruku. Abych to zkrátila: po 28 letech jsem se rozvedla a nyní jsem už 7 let s mužem svého srdce. Oba říkáme, že to byl osud, a tak to mělo být. A to je můj příběh.

Snad se nezlobíte, ale opravdu to tam někde uvnitř říkalo…. NAPIŠ TO! Tak a teď se cítím uvolněná a tak nějak šťastná. Ještě jednou se omlouvám, ale muselo to být. Vám přeji šťastný rodinný život, pohodu, hodně čtenářek, a ať vás provází pohodička. Ještě jednou děkuji, že jste. Každý váš článek, každá kartička, každý obrázek je pohlazení na duši.

Vaše čtenářka M. K.

AUTORKA ČLÁNKU: EVA PITNEROVÁ
 
Jsem VĚDMA, která předává LÉČIVÁ POSELSTVÍ pro ženskou duši. Důvěřuji své INTUICI a OBRAZŮM, které vidím svým vnitřním zrakem http://evapitnerova.cz/